The Art of Alliance: Relationship Intelligence

logo

 

Motto:  „Quality is never a coincidence.  It is always a result of intelligent effort. “ John Ruskin

When you work with people for two decades, it yields – beside the usual rewards and challenges – also access to interesting data. The trends… Such trends could be, for example, the frequently discussed change of young graduates’ behaviour on the job market; service ageing of young managers and the resulting challenge in how to motivate them as they reach the top of their career ladder at the age of forty; the increasing performance pressure on managers, now heavily applied as a solution to revenue growth demands and the expense line squeeze dilemma; or the cycle of reoccurring mistakes showing up on every level of management due to the absence of effective know-how transfer processes.

All of these trends represent a unique challenge to people on the top management level of companies, as it requires an accommodation to their thinking process and their management style to new conditions.  Unfortunately, the bad news is, that change of management style – i.e. how I approach people through whom I need to generate success, is not something one can learn from the literature and then simply apply.  It is not a newly learned skill; it is a new attitude.

Attitudes, as we all know, are at first, and remain for quite some time, only a behavioral prototype, until they get enough fixation to become fully integrated into our behavioral portfolio.  To develop a new attitude requires strong personal motivation – why do I want to do it?  It is at this point when the number of leadership courses and management development programs fail; they often teach participants what to do, instead of helping them explore the rare, subjective why.

Based on my many years of following the careers and management challenges of professionals and leaders in the business, I have developed my own hypothesis on why the answer to this why is missing and not easy to find.  The qualities that traditionally lead to the top successes in a corporate environment are competitiveness, keen decision making, deep knowledge of the subject, analytical thinking, with sharpness of genius and ability to argue their case.  New attitude means to step outside of the familiar territory that got the leaders to the top.  Intelligent as they are, they know deep down that the good old  “what got you here may not work anymore “  is a hundred percent valid. However, the more on the top one is, the more visibility – hence no space for mistakes.  There is no time for experiments because they can lead to professional discretization, criticism, and failure.  To start experimenting with new attitudes and behaviours in unfamiliar territory is a challenge as there is simply too much at risk.

The solution therefore is to deepen what worked before.  The consequence of staying in the familiar is that the effort the CEO or senior leader puts into achieving the company’s success is often disproportionate to the result.  In other words: achieving results (therefore success) through people costs too much effort and executive energy.  This energy is spent more on mutual escalation of personal stakes and on sharpening mutually opposite arguments than on finding mutual motivation to align.  The desire to be right and to win becomes, in its consequence, contra productive, because instead of leading to a solution and execution follow up, it requires the team to increased rates of compromise and concession, that are – at one or more points of the opinion spectrum-  considered as failures.

The idea that the team will always pull the rope in one direction is – in my opinion – a sheer utopia; I do not know any team or human system that would be able, in the long run, to sustain such a demanding rhythm of balancing all their personal priorities. In principle, however, the important thing is where the energy is aiming and how it yields the desired result.

Lately, this aspect of leaders’ behavior is more than obvious in their low success/high effort rate to design effective alliances and reach multilateral agreements.  It is because the power of the argument always runs up against the variable factors of mutual tension, different agendas, contradictory preconceptions and human “chemistry”.  And those are the factors that are hard to work with.  We all are sometimes guilty of pretending that they do not matter, despite our suspicion that it is precisely those factors that cause the potential for cooperation and collective effectiveness to leak.

I am convinced, that this Rubicon can be crossed if the leaders finds their true why.

In its essence, it is about strengthening one aspect of human intelligence, the one that allows for effective relationship building.   This kind of intelligence is often (by mistake) attributed to women, yet they also have a lot to learn here.  It is because relationship intelligence® is not intuitive.  It requires strong motivation and significant mental effort of a well-developed human mind without gender preference.  I dare to say that an executive team that masters this art will gain a significant competitive advantage, not only in achieving the results through people, with less effort, but also in other aspects of leading a successful business; such as retention of talent, loyalty, higher motivation, positivity and commitment.

In summary: it improves the ratio between the executive effort and performance results.

Tapping into the potential of relationship intelligence® in corporate management is a modern trend that many leaders still reject in the early stages of proposal.  The reason is fear, vulnerability, distrust and perception of the topic as a „soft skill .  I often hear the opinion that there is no time to deal with emotions or inner motivation of people since there is a need to focus on business.

I propose a different view.  Actually, it is a very „hard skill”.  If it weren’t hard, we all would do it.  It requires perseverance and personal and management courage to approach things differently, smarter and with a wider scope. It is not about dropping what we excel in, and leaving that behind.  It is about adding new alternatives and widening our leadership style portfolio.  After all, what’s wrong with having more tools to adjust to new realities?

Trust me: the benefits will inevitably follow.

Advertisements

O staromódních slovech

book-2005390__340.jpg

Dokážete si představit, že někoho vroucně milujete? Že cítíte v sobě neutuchající radost nebo skálopevné odhodlání? Že ve vás neumírá víra? Dokážete docenit význam věty „Kázeň je cesta ke svobodě“? Anebo že si do rejstříku svých oblíbených vlastností přidáte štědrost a blahosklonnost…?

Nedávno mi můj život nabídl kontext, ve kterém jsem byla najednou s významy těchto slov konfrontována.  Nevím, jak vám, ale mě nejdříve připadly jako přinejmenším obstarožní.  Zapadlé do propadliště sémantiky. Staromódní.  Tedy, vyšlé z módy.  Anebo přinejmenším jejich „módnost“ už zastarala.  Na druhý pohled mě ale zaujalo, jak rychle je náš mozek, pyšný na svůj vývojový stupeň v 21. století, zaměňuje za nové, moderní – tedy, chcete-li – novomódní výrazy. Kázeň nahrazujeme disciplínou, štědrost velkorysostí, víru doufáním, vroucnost autentičností, odhodlání motivací… Co nás proboha vede k těmhle náhražkám?  K tomu máme navíc spoustu dalších, veskrze moderních slov a úsloví: například „to dám“, „na to nemám”, strašně se snažím, něco řeším, případně neřeším, a pak ta záhadně populární nová slovesa, jako „neprokaučovat“, „namotivovat“, „odkomunikovat“. A tak přemýšlím, jak je spárovat se staromódními slovy.  Co třeba „to dokážu”, „to nedokážu“, velmi usiluji, přemítám, pozoruji a zvažuji, a pak také nezanedbat, nadchnout, promluvit k lidem? A je tu další otázka: proč už nás tyhle krásně staré výrazy neoslovují? Anebo ano?

A tak jsem se na just jazykové moderně dala do zkoumání, kam ve mně vlastně dopadají tyhle střípky řeči minulé, jak je v sobě cítím, a k čemu mě mohou dovést.  Představuju si, že když je dnes tolik lidí, kteří oživují staré chalupy a venkovská stavení, znovu pěstují kozy, chovají koně a krávy, koupou se v kádích, sází ovocné sady, objevují sílu léčivých bylin a pečou chleba v peci, když se najednou tak ochotně vracíme k základům, k podstatě, k jednoduchosti, možná i tahle stará slova a jejich báječné významy půjdou oprášit.  Pod jejich oprýskaným lakem možná pak najdu i naleštěný povrch vykládaný perletí.

Tak například kázeň…zavřu oči a nechám to slovo na sebe působit, jako blahodárnou masku na vysušenou pleť.  Před očima se mi zjevuje vznešený posvátný vnitřní postoj, kodex, přísaha nebo příslib sobě samé, že něco, co je pro mě důležité, budu dodržovat.  Že to budu dělat ochotně, protože to, co je tímto kodexem řízeno, má hluboký smysl.  Kázeň poskytuje mému životu řád.  Vede mě někam do ušlechtilého místa.  No řekněte sami, nepřipadá i vám kázeň jako vzácný vnitřní princip, jako brána do vlastního svědomí?  Jak je proti kázni disciplína zvláštně externí; jakoby naplánovaná, skoro vojenská, vyžádaná, dodržená za něčího dohledu a pod nějakou vnější kontrolou.

A pak to najednou vím: Kázeň vede k vnitřnímu uspořádání a následně ke smyslu; disciplína vede k dodržení pravidel a k následnému výkonu.   Zaměnit kázeň za disciplínu je jako opustit hlubinu a plavat těsně po povrchem, jen taktak ponořeni pod hladinou. Není to horší, snad jen tak nějak – plošší.

Anebo štědrost. Jenom samotný zvuk toho slova ve mně evokuje úsměv, takovou nějakou uspokojivou blaženost.  Mír. Podezřívám sama sebe, že to má kořeny někde v prastarém rituálu Štědrého dne.  Oslava hojnosti.  Všeho je dostatek.  I toho, čeho jindy nebývá. Pro všechny.  Pro lidi, i pro zvířata, bez rozdílu.  Vzájemně projevená sounáležitost a vděčnost.  A tak štědrým může být kdokoli, kdo přijal sám sebe jako dostatečného, kdo je vnitřně vyrovnaný, spokojený a vděčný, pro koho je hojnost východiskem, protože pak má z čeho rozdávat.  Kdo dává z toho, co má, nikoliv protože má.  To hojnost v naší duši je rodištěm štědrosti.

Zato velkorysost v sobě obsahuje nespornou velikost. Jakoby ten, kdo je velkorysý, měl velký obrys, výrazné rysy.  Jako by tak trochu byl (anebo chtěl?) být vidět.  Je tak nějak větší.  Má více, a proto může rozdávat.  Na opačné, té obdarované straně velkorysosti je nedostatek.  Velkorysým je ten, kdo má více, má něco navíc, je víc.

A tak dospívám k vlastní definici: Štědrost pramení z vnitřního předpokladu hojnosti.  Štědrost je sestra vděčnosti. Velkorysost, ač urozená, je právě tou, padá z výšky; je to očividná velikost daná na odiv vyrovnáním nedostatku.

Tak.  To jsem tomu dala.  Teď mám před sebou nové dilema.  Přistihuji se, že se mi najednou po těch krásných, ušlechtilých slovech stýská.  Že mi chybí v té dnešní době porovnávání, soupeření, a argumentace.  Že mi schází vnitřní řád, který v nás podporuje odpovědnost za sebe sama, a za lidi, které vedeme a se kterými žijeme; že toužím po vzájemném obdarování bez očekávání obdivu a bez dalšího úmyslu.  Že mám dost vládnoucího kultu nedostatečnosti, a zdůrazňování, čeho je více či čeho se nám nedostává. Chci kolem sebe vroucné lidi, lidi, kteří se nebojí zmobilizovat svoji víru v cokoliv užitečného, a kteří se dokážou odhodlat a nadchnout sebe sama i druhé lidi pro tuhle víru něco udělat.  Chci nové leadery.  Možná je na čase si připomenout, z čeho jsou vlastně utkáni. Jsou totiž utkáni ze staromódních slov.

P.S.  Děkuji za inspiraci, kterou mi k této úvaze poskytli osvícení autoři programu Česká humanistická tradice ze Systemického institutu.  Váš nápad hledat principy vůdcovství v české historii a v našich kořenech mě naplňuje nadějí, že jsme statečný národ, a že někde v nás naše velikost dříme a čeká na probuzení.

P.P.S.  Děkuji Magdě a Peterovi, že mi dodali odvahu psát.

Adventní díkůvzdání

popsicle-sticks-and-origami

Je tu pomalu konec roku a s ním se vrací moje tendence rekapitulovat. Pěkně si uvědomit, jak to vlastně sama se sebou mám a jak se v tom cítím. Uvědomit si plnost prožitého a připravit se na nové, co přijde, a o kterém samozřejmě teď nevím zhola nic.

Samozřejmě, k tomu je přece určen Advent, období zklidnění, usebrání, ztišení.  Jen – všude  je těchhle námětů a pokynů k předvánočnímu zvolnění nějak plno.  A pak ten paradox: stačí se projít po (jakémkoli) náměstí se stromy a koledami, otevřít  internet  nebo e-mail, o facebooku ani nemluvě.  Předvánoční setkání a společenské akce všeho druhu, vše zdatně masírováno fenoménem poslední doby, FOMO, tedy “ fear of missing out“.  Já bych ho ještě malinko počeštila na výsledné „ co všechno potřebuju ještě stihnout“.  Můj vnitřní Rebel mi neodbytně v hlavě zvoní na poplach. Radí mi, abych spala až do rozednění a byla do tmy zpátky doma, což v tomto ročním období notně zkracuje můj produktivní den. Taky mi radí nic nového nezačínat, nic neorganizovat, převlíknout se do pyžama, oloupat si pomeranč nebo uvařit čaj, zhasnout a  rozsvítit jen malá  světýlka,  co mě uklidňují. Zkrátka, zalézt a být hodně času sama se sebou.  A protože poslouchat vnitřní Rebely je taky dost v módě, a ať chci nebo nechci, prostě některým módním trendům podléhám, letos si jeho rad obzvlášť cením a spolu se radujeme ze vzácného  souladu.  V těch dlouhých tmavých večerech si pak prostě jen tak nějak přemýšlím.

Zrovna tuhle jsem se zamýšlela nad tím, proč si vlastně dáváme dárky až pod stromeček? Proč si málo všímáme dárků, které dostáváme celý rok od lidí nám blízkých i od těch úplně cizích? Proč musí dárek být to, co dostaneme zabalené, co má konkrétní tvar, nejlépe uložený v krabici? Co kdyby dárkem byli lidi? Taková ta nová zjevení v našich všedních životech, co udělají ve vaší duši vítr, způsobí  nějaký zásah, něco se pohne a někam se posunete?  Nejsou to vlastně ti zprofanovaní andělé,  co jsou jich teď plné regály? Co když ti andělé nemají zlaté vlasy, ani křídla, ani bílé hábity? Co když  vypadají jako váš soused odvedle, co se vám stará o psa, když vy pečujete  o staré rodiče? Co když je to řidič autobusu, který přibrzdí, abyste stačili doběhnout a nestáli další půlhodinu v mrazu a ve tmě? Co když jsou přesně jako ta prodavačka v sámošce, co za vámi vyběhne, že jste si na pokladně zapomněli vrácenou pětistovku? A tak si sedám, v pyžamu a s nohama křížem,  a hledám ve svých letošních zážitcích seznam dárků, které jsem letos dostala v podobě nových lidí v mém životě.   A vida.  Je jich pěkná řádka. Úplná nadílka inspirace – a to prosím nikde žádný Santa Claus. Tak podle abecedy:

Bára píše. I když je vlastně dost tichá, v psaní má říz.  Nebojí se otisknout svou duši do slov. Její psaní je lehoučké a věty nenásilně vedou k silné pointě.  Vtip je v tom, vystihnout podstatu věci. Bára se dívá kolem sebe, a pak o tom napíše. Vtipně,  s lehkostí a šarmem. Dodává mi odvahu hledat témata kolem sebe i uvnitř mě samé a pilovat  svůj vlastní styl.   A konečně jít s kůží  na trh.

Honza kreslí. Vidí prostor. A v prostoru světlo, perspektivu, barvy a  tvary. Jeho domy mají jasnou  linii, hravost a duši, tak jako autor sám. Když vejde do místnosti, je prostě tam. Hned si ho všimnete. Úsměv, klid, soustředěnost, přímý pohled a za ním hluboká sebeúcta, která hned zařídí vzájemný respekt.  Aha, takhle to vypadá!  Konečné jsem pochopila, v čem vězí ta tolik diskutovaná víra v sebe. Není to pýcha, je to pokora a zároveň vědomí vlastních darů, nadání a  talentu. Vysoké cíle bez ega.  Ách. Teď to jen najít u sebe.

Irena zpívá. Když  se nadechne, cítíte jak hledá tu nejpravdivější emoci a ještě než její hlas opustí její tělo, tu emoci pěkně k němu připne, aby bylo jasno, oč jde.  Tímhle zpíváním zevnitř mě učí, že smutek, žal, radost, vášeň a  láska jsou všechny v jednom pytli a že nás právě tahle směsice dělá tím, čím jsme – člověkem. Vím to, protože když ji slyším zpívat, tuhne mi krev v žilách, mám husí kůži, cítím něco uvnitř a vnímám, jak jsem živá.

Ivana si hraje.  Jednou týdně si dvě hodiny v uzavřené místnosti kreslí, zpívá, čte, běhá  a skáče s autistickým chlapečkem své kamarádky.  Vidět ji při hře s ním mi bere dech.  Taky si vážně vyhraje s designem obalů na úžasný produkt, který prodává. Vede s přehledem a cílevědomostí svou malou firmu, má velké plány a odvahu snít, a pak taky ty sny krok za krokem uskutečňovat.  Učí mě,  že všechno jde, když se chce – i to, co vypadá skoro nemožné, a že i v tom chaosu světa lze vždycky najít čas pro to, co je fakt důležité.

Jarka pomáhá. Lidem s Alzheimerem a jejich rodinám. S charitou to máte tak:  musíte věřit, že co děláte,  je součástí něčeho většího. A to věření, dámy a pánové, se nedá předstírat.  Samo dodává energii.  Jarka touhle energií září. Čtu si příspěvky o ní a od ní na facebooku celý rok. Osobní setkání, když pak k němu dojde, ale do slov nevepíšete. S Jarkou je to jako pokračování další kapitoly. Díky ní se zamýšlím nad tím, co to znamená něčemu velkému uvěřit a s láskou to následovat.

Martina cvičí. S úsměvem mě napíná na mučící stroje s pružinami a madly, aby mi pomohla najít i ty nejskrytější nuance mé svalové mechaniky.  Naše lidské tělo je hotový zázrak, jestlipak to víte? Všelijaká táhla a skryté mechanismy, natahování a stahování, nádech a výdech.  Stačí jen pomyslet, a sval je nalezen a uveden do pohybu! Díky Martině miluju lidské tělo a začínám někde v hloubce objevovat i to své.  A taky žasnu nad tím géniem, který ho pro nás stvořil.

Monika propojuje. Je nadčasová, pružná, elegantní a má šmrnc  Když  ke kráse a ženskému šarmu přidáte bystrý intelekt, vkus, vyzrálost, neuvěřitelnou pracovitost, přehled a navíc velké srdce a hlubokou empatii,  jsou poražena na hlavu všechna klišé o blondýnách.  A tak se nechávám Monikou inspirovat k tomu, že práce je radost, když se dělá se zápalem,  vášní a stylem. Krása je pak jen pověstná třešnička na dortu. A kdoví, jestli ono to nejde ruku v ruce.

Přemek staví a staví.  Svůj vlastní ranč, dětské skluzavky,  srub a klubovnu, nové stáje a ohrady, indiánské týpí.  K tomu hraje na basu, fotí noční oblohu a jeho fotky jakoby vypadly z nějakého deliria.  Je svatým Václavem, středověkým rytířem, kovbojem  a panským dragounem.  Patriot.  Vrací dětem a taky jejich rodičům vzpomínky na zapomenuté tradice.  Že se lidi potkávali, hráli si spolu a zpívali, vařili na ohni, starali se o zvířata a spali pod hvězdnatou oblohou.  A víte, co mám od Přemka? Radost, že jsem odkud jsem a chuť být zase romantikem.

Simona tančí s koňmi.  Podzimní ráno, mrazivá louka, pára z  nozder a ten nenapodobitelný koňský pach.  Balzám na všechny smysly, útok na moje emoce, vítězství celku nad jednotlivostmi.  Zcela ezotericky věřím, že mi Simonu naprosto cíleně do života poslal můj dobrý anděl.  A co díky ní teď už vím?  Že všechno má svůj čas. Že se dětské sny mohou začít plnit klidně až v druhé půlce života.  Ten pravý učitel si totiž  počká, až je žák připraven. A vůbec nezáleží na tom, kdo z nich dvou má více odžito.

Tamara šije. Vdechuje starým kožešinám nový život. Přidává k tomu svou invenci, kreativitu, styl, zásady  a tvořivost.  Jenom ta myšlenka – udělat ze starých věcí nové…!   Poprvé jsem si toho nápadu všimla  v jednom  songu od Bruce Springsteena: „ take the old, and make it new…“  A Tamara jednoduše dává téhle myšlence konkrétní obsah.  Užitečnost a účel.   Vždyť i ty samotné staronové věci musí cítit vděk za novou smysluplnost.  Přemýšlím díky Tamaře o tom, v co nového já proměním něco, co už dlouho někde leží….a dám tomu nový smysl.

Možná teď čekáte, že začnu další odstavec slovy : Ema má mísu.  Ó, my se máme!  Nikoliv.  Je čas zde přestat. I tak je to dost silný výčet, nemyslíte ?  Takže už jenom jedna myšlenka na závěr:  tihle lidé, ačkoliv se neznají, mají něco společného: všichni v něco věří.  Objevili svůj dar, svoji vášeň, něco, čím prostřednictvím své vlastní radosti přispívají světu.   A to je, přátelé, velká věc  a – dle mého- inspirace hodná sdílení.

Tak si teď, v tom dlouhém Adventním večeru (zcela neezotericky) říkám: lidi, díky za ty dary!

A jdu si oloupat ten pomeranč.

Střepiny z léta: Aneb dvanáct příběhů a dva tisíce slov o letní inspiraci

Ačkoliv se neúprosně blíží astronomický konec léta, září je pro mě odjakživa v  cyklice kalendářního roku jakýmsi začátkem. A nejde jenom o návrat do školy, ačkoliv nové pastelky, nepopsané sešity v hladkých obalech s čistými pijáky (pamatujete na ně?)  a ranní srazy se spolužáky před vraty gymplu měly vždycky svůj charakteristický půvab…   Je to čas, kdy se po létě s novou energií vracíme do děje; kdy začínáme plánovat  do konce roku, a  vpisovat  do kalendáře, co ještě stihneme do Vánoc….  a kdy začínáme tušit, jak vlastně ten rok dopadne.

Je to čas, kdy cítíme v kostech smutek ze zbylého léta, i když se vlastně tak trochu těšíme na změnu rytmu; na burčák a svatomartinské víno, na barevné listí, na mihotavá světýlka čajových svíček, na voňavá jablka ještě křupavá po sklizni, na dýňovou  polévku a líná nedělní rána, kdy nás nic nežene z postele. Půlka září pak celý ten přechodný stav jenom potvrdí. Ze dne na den se to zlomí, a začne být nenávratně a citelně chladněji. Přesně v tomhle zlomu se každoročně přistihuji při bilancování léta.

Ačkoliv léto vypadá v mém oboru jako okurková sezóna, pŕi bližším ohledání každoročně zjišťuji, jak mě letní měsíce zásobují inspirací a novou energií. Letos mi léto  přineslo nenápadné radosti, a to proto, že jsem vlastně nic nápadného nepodnikala. Žádné exotické zájezdy na bílé  pláže ani do dalekých krajin. Žádná alba plná retušovaných fotek.  Vlastně to letošní léto bylo tak  nějak „domácí“.  Co si z  něj chci zapamatovat,  jsou malé střípky  setkání a zážitků, které, viděno zpětně, mají překvapivý vliv na to,  kým chci v nadcházejícím novém období být:

1. Setkání s Karen a Kevinem; manželským párem z Matamata na Novém Zélandu (tedy z toho městečka, kam tisíce turistů jezdí do známého Hobitína z Pána prstenů). Před dvěma lety nám na Zélandu  jako úplně cizím lidem  poskytli střechu nad hlavou a výjimečný zážitek z tréninku dostihových koní, kterým se oba živí. Přijeli začátkem léta už po několikáté do Evropy a tak s nimi trávíme víkend v lázních poblíž Mnichova.

Inspirace: nikdy nevíte, kdy a kde narazíte na lidi, kteří mají s vámi společný jazyk a společný rytmus srdce, ačkoliv žijí na druhé straně světa. Kultivace důvěry je možná i mezi cizími lidmi. Aneb: svět je příliš malý na to, aby se nedal přemostit  přátelstvím.

2. Setkání s Leonardem Fuccinim, hrdým majitelem La bottega di Duddova v zapadlé toskánské  vesnici, kde jsme před devíti lety trávili líbánky. Kdo by tenkrát tušil, že z malého obchůdku  se sýrem a špekem vykouzlí Leonardo za pár let vyhlášenou hospůdku, kam se sjíždějí celebrity z celého světa na jeho skvělé hovězí steaky a pikantní penne.  Cítíme se tam jako doma, jsme vítáni a celá Leova rodina nás objímá jako dávno ztracené příbuzné.

Inspirace:  i v zapadlé vesnici můžete dobýt svět. Stačí věřit sám sobě, mít rád to, co děláte a dělat to s lidmi, které máte rádi. Také se vyplatí nepolevit ze standardu, nebát se, a smát se na celé kolo.  Aneb: radost ze života a z práce  je výchozí bod, nikoliv cílová páska.

3. Procházka labyrinty na zámku Loučeň v nejdelším dni v roce, o letním slunovratu. Kdo ví, že labyrint je starobylý symbol  životní cesty, má šanci si v Loučeni přijít na své a trochu se dotknout dávné moudrosti mnoha lidských kultur.  Byl krásný první letní den, léto bylo před námi a žádná z nás  nevěděla – byly jsme samé ženské – , co přinese.   Spirály  labyrintů napovídaly, že cesta je určená, a vše se opakuje.  Jenže, kdo by tomu věřil?

Inspirace:   při cestě k cíli  je třeba vnímat, co si neseme s  sebou a pro co si vlastně jdeme. Konec cesty je vždycky uprostřed; trochu tam zpomalíme a  pak je třeba  se vrátit. Jinudy než zpět cesta nevede.  Aneb: v kontrastu  s klikatostí a prožitkem cesty je cíl vážně jen bod někde uprostřed prostoru. 

4. Sběr borůvek s mámou v Jizerských horách – a že se letos urodily! Vyrazily jsme do lesa ke kostelu, tam, kde jsme je sbíraly s mojí babičkou, když mi bylo pět let. Kostelík tam pořád stojí, jen na hřbitově je víc náhrobků a les mi připadá tak nějak prosvětlený a méně strašidelný. Povykujeme na sebe, kolik která máme v plecháčku, tak trochu soupeříme a přestože nás bolí v zádech, nepolevujeme. Bude na marmeládu a na koláč a na zimu do „mražáku“.

Inspirace: je dobré mít po ruce něco konkrétního, až se zima zeptá, co člověk dělal v létě.  Tedy něco, na co můžete být pyšní  Že se toho dotkla  vaše ruka, že jste do toho dali  srdce, a že jste při tom trochu posílili lásku k něčemu nebo k někomu. Třeba k vlastní  historii a k vlastní mámě. Aneb: sbírání, sbírání, všechny smutky zahání – sbírání, sbírání je lék. 

5. Echo mého srdce. Je vážně na tom něco nadlidského, pozorovat vlastní srdce, i když u toho ležíte pod nánosem ultrazvukového gelu.  Tluče tam v té tmavé dutině vašeho vnitřního světa, který nemá nic společného s tím, že venku vládne slunce a léto a že jsou prázdniny. Srdce prázdniny neuznává, naštěstí pro nás. Dovnitř a ven, nahoru a  dolů, zas a zas. Zas a zas. Tluče. A vy žijete a ani netušíte, co je vlastně s tím vaším životem práce.

Inspirace: srdce není jenom ohmataný symbol emocí a lásky. Je to proklatě drsná realita neunavného perpetum mobile v nás. Až do té doby, než je jeho práce u konce. Miluju tenhle mechanismus života – jsme chodící zázraky, ať chceme nebo ne a ať je to jakkoli. Aneb: je více toho, co máme společné, než toho, co nás dělí. 

6. Koučování s koněm a setkání se Simonou. Simona je vášnivý  jezdec, máma dvou malých dětí, tvrdohlavý pracant, holka co jde za svým cílem a šťastná majitelka ladné kobylky. Ta kobylka  je tak citlivá, že dokáže lidem otevřít jejich vlastní třináctou komnatu.  Mně společně se Simonou ukázaly, že je ještě mnohé, na co si musím v životě odpovědět, ale také mě ujistily, že neznat všechny odpovědi ještě neznamená, že člověk není hoden přijetí, soucitu a lásky. Jak jsem tak stála s koňskou slečnou v ohradě a dívaly jsme se na sebe úplně zblizoučka, věděla jsem, že člověk dokáže opravdu všechno, jen když má opravdový  záměr. A že záměr rozhodně neznamená jenom něco chtít, ale zmobilizovat v sobě víru a přesvědčení. A to bývá někdy proklatě hluboko.

Inspirace: padnout někdy na kolena a úplně se oddat zázraku propojení s jinou bytostí je očistný zážitek. Chce to se plně odevzdat a odhodit všechny filtry. Jak se to stane, zázraky se dějí. Aneb: nechte někdy své emoce koňovi. Nebudete se stačit divit, jak vám je vrátí zpátky!

7. Koncert Ireny Budweiserové.  Bylo pozdní letní nedělní odpoledne.  Asi padesát lidí sedělo v atriu kaple pod otevřeným nebem, po kterém se honily výstražné mraky, ze kterých jako by odmítalo pršet. Irenu doprovázel jen jediný, Bohem nadaný mladý kytarista Jakub. Irena zpívala naživo, krůček od nás, teskné balady a spirituály, ze kterých mrazilo dojetí a sršela radost.  Bez doprovodných vokálů, instrumentálních vsuvek, bez mikrofonu.  Jen ten emocemi posílený lidský ženský hlas. Člověka ten zpěv nutil se občas podívat k nebi, aby se ujistil, že i tam je slyšet, co se děje dole.   Nějak se to všechno potkalo: dramatické mraky,  rytmus a harmonie, kaple, Irena a já.  A dost patosu, prostě se mi po tvářích  koulely slzy jako hráchy. A to bylo divné, protože to, co jsem cítila, byla radost.

Inspirace:  když si občas člověk dopřeje pravé umění,  zjistí, že někde uvnitř něco s ním rezonuje, vibruje to  a rozechvívá. Je to život v nejčistší formě přítomnosti. Já to mám takhle s muzikou a tak si budu víc zpívat. A nejlépe v akordu s někým. Aneb: Irenko, g- dur!

8. Vyrážíme na společnou letní večeři. Holky z gymplu.  Je nás pět až sedm, podle toho,  kolik se nás sejde. Máme za sebou hodně. První lásky, taneční i maturitu, svatby, manželské krize, rozvody, odrostlé děti a některé z nás i vnoučata. Mezitím nic nového, jen život jak jde popořadě a občasné  výbuchy pubertálního smíchu. Bez něj si to neumíme ani představit. Jsme si svědkyněmi sňatku s životem, a je nám spolu dobře. Uvidíme, jak to bude dál.

Inspirace: nevyměňuj staré věci za nové.  Nejlepší přátelství jsou ta, co projdou ohněm a zakalí se jako ocel. Aneb: Holky, pojďte, někam zapadneme! A dáme si rock´n’roll!

9. Návštěva pivovaru Velké Popovice. Jedu vlakem z Prahy, uprostřed všedního dne sedím v posázavském Pacifiku.  Romantika léta  spojená s kolejemi je nadosah. V  pivovaru mám  domluvenou prohlídku  s jeho ředitelem a sraz se svými dvěma muži: manželem a synem. Všichni tři jsou pivaři a milují Kozla. Já to pozoruji neboť dnes řídím. Oni pijí pivo a mluví o něm. Já poslouchám a bavím se chlapským nadšením. Není nad šťastné chlapy, říkám si, když si utírají pěnu a pokládají ještě orosené půllitry na pult. Každá holka občas potřebuje zažít trochu té čiré mužské radosti z piva a ze života. Oni ji totiž projevují jinak.  Napijí se, pokývají hlavou, nakloní půllitr, aby dotáhli co začali, pak  půllitr zase položí, ještě jednou pokývnou – a to je celé. Je v tom století jejich vzájemného pochopení, společný jmenovatel hádek a rozbrojů, návrh na smír a společné chlapské sdílení beze slov. Jestli  jim stačí vážně  tak  málo, máme se od nich holky co učit…

Inspirace: ve víně je křehká  pravda, ale v  pivu je zadostiučinění, radost, národní hrdost a chlapství. Pusťme občas muže na pivo. Oni si spolu pokývají, přitakají a pak se nám vrátí maličko přiopilí, ale šťastnější, osvěženější a sebejistější – členové mužské komunity. Aneb:  ať má říz!

10. Svatba našich kamarádů.  Tedy pozor: jejich staršího syna. Pečeme malinké svatební koláče a upíjíme přitom meruňkovici a pak slzíme nad tím velkým klukem, který pláče dojetím , když vidí konečně svoji nevěstu.  Je to ten samý kluk s červenými tvářemi, co u nás na chalupě v zimě po lyžovačce pobíhal v punčocháčích… A teď se tu rdí nad životem a čeká, čím se ještě tenhle zážitek dá vlastně přetrumfnout .

Inspirace: když  ženíte syna, stane se z vás nový člověk.  Najednou jste už navždycky tchýně a tchán.  Není příliš mnoho jiných českých slov, která by zněla tak podivně, podezřele a nevzhledně. Je tomu třeba odolávat láskou, trpělivostí a poskytováním svobody.  Jen pak je místo pro nadstavbu: babičku a dědu. Aneb: dávejme dětem to, co jsme si sami pro sebe přáli: svobodu, nezávislost a prostor užít si vlastní dospělost.

11. Výlet na kolech.  Není nad to, když parta kamarádů v řadě za sebou udržuje rovnováhu na kolech po křivolaké stezce podle Labe.  Když najednou vykřikujeme: koukni na ty slunečnice, a vidíš jak se ta řeka třpytí, anebo úplně slezeme z kol a koukáme kolem na tu krásu. Ano, zastavujeme se cestou v hospůdkách  jako tomu bylo vždycky, ale přece jenom už vidíme víc než jenom kýžený cíl.

Inspirace: Nikdy není pozdě se pouštět do nových věcí a generovat nové zážitky.  Ještě bude dost času se k nim vracet.  Aneb: šlapte do posledního dechu.  Však oni na vás na kopci počkají….

12. Na konci léta zemřel Karel.  Byl to kamarád mých rodičů z mládí – veliký, hřmotný, smějící se chlap odešel ze života.  Je mi to líto, protože byl jedním z mála zbylých živých, kteří si pamatovali moje rodiče mladé a mě znával už jako malou holčičku.  Nedá se nic dělat. Musíme si zkrátka zachovat naši osobní historii sami, někde v nás, protože ti, co nám ji mohou připomenout, odejdou dříve. A co pak my, sami se sebou?

Inspirace:  není třeba se bát smrti.  Nakonec vše dobře dopadne.  A život má tak alespoň grády a šmrnc.  Že ani moc ne?  Tak nač tedy proboha čekáme?  Aneb: buďte zdrávi a veselí a držte si klobouky: jedeme z kopce!

Selhání matek

Dnes jsem byla svědkem zoufalství mladé maminky. Přistoupila do vagónu metra s kopajícím a vyjícím dítětem v náručí. Chlapec přidával k trhavým pohybům svůj hlasový potenciál tak silně, že kdyby ho snad brali na nože, znělo by to proti tomu jako brnkání na strunu u dětské kytary. Zatímco se potomek vzpínal, mladá žena volnou rukou manévrovala kočárem ověnčeným dekou, taškami, vycpanými medvídky a pimprlaty. Konečně zaparkovala, a nastává představení. Položit do kočáru? Ne. Zvednout do náručí? Možná… aha, tak pohoupat? Také ne. Nabídnu pití… ani náhodou. Zkusím chodit sem a tam a ukazovat na nápisy a obrázky po zdech vagónu..? Aha, tak ani to nezabírá. Ježíši, co teď?

Matka je očividně v koncích, a tak zcela nelogicky opakuje celé kolo nápadů znovu, se stejným výsledkem. Poměrně záhy se ukazuje, že dítě je pouhým opakováním matčiných pokusů silně znechucené, a tak přidá na důrazu a rozeřve se o oktávu výš.

Vývoj situace nenechává nikoho ve vagónu klidným. Ani ti, co se ukrývají za milosrdná sluchátka iPhonů nemají vyhráno, protože představení je dynamické a plné pohybu. Uši možná neslyší, ale oči nelžou. Mladý muž naproti mě naopak oči zavírá, snad aby vyrušil alespoň jeden kanál příjmu. Starší paní vedle mě pohoršeně kroutí hlavou „Mladej je pěkně vzteklej!“ slyším její komentář. „Zasloužil by pořádně na zadek,“ nabízí šeptem řešení chlapcovy vzpoury. Mladé matce naskakují na tváři a na krku velké červené skvrny, snaží se zoufale vyhnout očnímu kontaktu s kýmkoliv ve vagónu, ale před zraky kritiků není kam utéct. Důkaz je nezvratný a verdikt nemilosrdný: „Co jsi to za matku, že neumíš utišit vlastní dítě?“

Na každé zastávce pár lidí opouští vagón, aby vzápětí přestoupili do vedlejšího, a mohli dál v blahodárném tichu přes okno sledovat, co si chudák matka počne s křiklounem. Já si uvědomuji svůj vlastní diskomfort s neutuchajícím řevem mladého Čecha nové generace a pozoruji, co se mi vlastně honí hlavou.

Je to tak jednoduché soudit druhé a vinit je z toho, že nám způsobují nepohodlí. Posuzovat jiné matky z nekompetentní výchovy je pro nás, podobně nekompetentní a chybující rodiče, vlastně taková malá pomsta zprostředkovaná osudem, předání ostudné štafety, sladké zadostiučinění. Já nejsem dokonalá, ale hle, ONA je ještě nedokonalejší!

Jen ten, kdo to sám zažil, chápe. Je to čiré zoufalství. Dítěti očividně nic nechybí, jen vyjadřuje sobě dostupnými prostředky celkovou rozmrzelost. Samo neví, co chce a matko, hádej. A teď co s tím. Moc přeju mladé mámě trochu odvahy a v duchu jí prosím, ať zachová klid. „Nedej se rozhodit,“ fandím jí v duchu. Je očividné, že svou stoupající nervozitou vlastně podněcuje dítě k dalšímu srdceryvnému pláči. Jenže v takovém tlaku se klid hledá obtížně. Cítím soucit. Umím si její zoufalství docela dobře představit. A také vím, že pláč nakonec pomine, ale pocit selhání se dokáže otisknout do srdce jak Kainovo znamení.

Mladá žena nakonec udělá, co je nasnadě. Na nejbližší zastávce položí potomka do kočáru a rázně vyjede na nástupiště. Kluk křičí jako protržený – má slušný výkon plic, to tedy klobouk dolů.

Dveře se zavírají. Ještě je vidím, jak spolu na lavičce nástupiště nadále komunikují, ona odevzdaně, on s neutuchající vervou. Lidé na perónu se otáčejí…. pohoršeně, samozřejmě.

„Moc dobře to znám, také jsem tam byla, a jsem s tebou, sestro,“ vysílám za ní v duchu. A zároveň dělám rozhodnutí:  Až ji potkám příště, určitě jí to řeknu dřív, a nahlas, aby nebylo pochyb, že mě slyší.

 

 

 

 

 

O látkové panence

Dnes dopoledne jsem při své procházce po lázeňském městě narazila na obchod s dekoracemi. Zvonek u dveří měl pozitivní zvuk a tak hned jak jsem vešla, bylo mi tak nějak tepleji. Bylo to jako se ocitnout ve starém krámku někde v Londýně. Obchod byl plný ručně šitých látkových panenek. Každá měla na zádech gumičkou připevněná křídla, dlouhé pletené šaty, šálu a rozpuštěné vlasy. Byly to Andělky. Slovo dalo slovo a když prodavačka zaznamenala nadšení v mojí tváři, obě jsme si brzy sedly na zem a začaly je převlékat z jedněch šatů do druhých, zaplétat jim copy a vymýšlet jim jména. Pak jsme je – každou v jiných šatech – naskládaly vedle sebe do koše a zbylé rozsadily po křesílcích a divanech kolem. Panenky najednou trochu změnily výraz, i místo, kam teď patřily.

A ještě něco zvláštního bylo na těch panenkách.
Každá ta panenka měla kromě snímatelných křídel u sebe malé srdíčko z červené látky. Kdo si tu panenku koupí, vezme srdíčko do dlaní a dýchne na ně. Pak srdíčko vsune pod panenčiny šaty do vycpaného trupu. Panence je takto vdechnut život.

Takže:

1. Když zvoneček pozitivně cinká a mě je teplo u srdce, jsou to ty správné dveře, které mě vedou do prostoru plného dobrodružství. Pak se nechám bez obav vést svou intuicí a moc neřeším, jestli mám dost peněz na zaplacení případné útraty.

2. Když někdo tvoří od srdce a s láskou, hned to mi to dává větší smysl: na jeho výtvoru je to totiž znát. To se mi pak rozzáří oči. Jsem v tu chvíli ochotná překročit hranici let a i když jsem vznešeně oblečená, prostě si sednu na zem, je mi znova pět a začnu si hrát.

3. Když najdu spřízněnou duši, člověka hravého, klidného a upřímného, duši, která má odvahu být v mé přítomnosti bezbranná a autentická, všechno je jednodušší: sedneme si spolu na zem (to abychom si viděli do očí), hra je zábavnější (protože je to vztah) a dokážeme spolu lehce změnit spoustu věcí (třeba převléci všechny panenky do jiných šatů).

4. I když je mnohdy po naší intervenci všechno trochu jiné, pravá podstata věcí – jako třeba to, že jsou všechny panenky vlastně ženské verze andělů – zůstává….

5. Ano, umím vdechnout život. To prostě jen vezmu něčí křehké srdce do dlaně a …dýchnu.

 

 

Balijské úsměvy

 

O usměvavých obyvatelích tohoto ostrovního ráje bylo již napsáno mnohé. Věděla jsem o nich, že to jsou obecně pozitivně naladění, usmívající se a šťastní lidé.   Když se ale podíváte zblízka, zjistíte, jak je tu život těžký. Chudoba je všudypřítomná. Život je takřka primitivně bazální a přesto rozkvétá hned u kořínků své vlastní podstaty. Každá lidská bytost si zde nese svou vlastní bitvu, své vlastní starosti, obavy, lítosti a své démony. … Ostatně tak, jako každý z nás.

Zdá se, že tu více než často prostě k úsměvu důvod není. Úsměv na tváři Balijců se neukazuje jen tak, zbůhdarma. Jejich úsměv je výsledek. Je to vděčná reflexe. Lidé zde nespěchají – vlastně je nevidíte v běhu. Jak vás míjejí, ve svém poklidném tempu, podívají se vám do očí. Oční kontakt vás propojí a čas se na nanosekundu zastaví. Jakoby něco uvnitř nás čekalo na nalezení, na pochopení a na vzájemné přijetí. Teprve pak se objeví úsměv…teprve teď je viditelný na tváři a v očích člověka stojícího před vámi.

Je to magický miniokamžik, ve kterém se odehraje celá etapa věčnosti. Dva lidé se dotknou své lidské podstaty – hledání sounáležitosti, respektu a pochopení. Je to povznášející a dává to celé tak nějak smysl. Jsme si sobě navzájem jako kouzelná zrcadla, odrážející sebe sama v duších druhých lidí. Měníme odrazy tak jako klidné hladiny horských jezer odrážejí různost oblohy. Posvátnost tohoto doteku duše tkví v jediné maličkosti: zastavit se, dát sám sobě svolení být zranitelným, nechat nahlédnout a dovolit si užasnout nad tím, co lze být nalezeno.

Tohle jsou lidé, žijící na druhém konci planety. Narodili se v jiném historickém, kulturním i náboženském kontextu, leč přesto jsou tak nám podobní, tak známí – křehcí, plni pláče, slz a radosti, lítosti, smíchu, lásky a smutku, štěstí a naděje.

Na Bali to zkrátka není o úsměvech. Je to o ochotě zahlédnout realitu čistého člověčenství v každém z nás a o odvaze najít jej sami v sobě.